Vážený pane premiére, vážená vládo, vážené dámy, vážení pánové, jsme ve třetím čtení tohoto zákona, takzvané malé novely zákona č. 48 o veřejném zdravotním pojištění, kterou někteří nazýváme prvním krokem k reformě českého zdravotnictví.Současně s tím já říkám, že je to první krok, ale krok velmi důležitý. Současně říkám, že musí následovat kroky další, a z tohoto místa také mohu říci, že kroky další následovat budou, neboť komplexní reforma českého zdravotnictví potřebuje řadu systémových změn v oblasti zdravotního pojištění, zdravotních pojišťoven, potřebujeme nové zákony o zdravotních službách, potřebujeme lépe definovat práva a povinnosti pacientů zdravotnických zařízení, potřebujeme přijmout řadu změn, které budou následovat nepochybně v dalších měsících, nicméně jsem přesvědčen, že beze změn, které jsou navrženy v tomto zákoně, bychom se dopředu nepohnuli.

 

Nepohnuli bychom se dopředu z jednoho prostého důvodu, a to proto, že vedle základních změn, týkajících se úsporných opatření, například v lékové politice, změn, týkajících se ztransparentnění procesů v českém zdravotnictví, řady technických změn, přináší tento zákon jednu změnu, která byla očekávána nepochybně od počátku devadesátých let, kdy došlo ve vládě Václava Klause vlastně k poslední systémové reformě českého zdravotnictví, které se tak změnilo od zdravotnictví socialistického na zdravotnictví sice přeregulované, ale víceméně postupnými krůčky zavádějící určitou míru soutěže mezi zdravotnickými zařízeními, určitou míru - byť malou - soutěže mezi zdravotními pojišťovnami, a také racionálnější využívání veřejných prostředků.

Já bych chtěl říci, že v průběhu tohoto projednávání zaznělo mnoho mýtů. Ty mýty přicházejí z levicových lavic, přicházejí z úst odborářů, a já bych je obecně rozdělil do dvou hlavních skupin.

První skupina mýtů je vedena názorem, že tato novela nebyla dostatečně a demokraticky projednána na půdě této Sněmovny. To musím zásadně odmítnout. Chci říci, že tomuto návrhu zákona jsme věnovali celkem pět výborů, pět zasedání výboru pro zdravotnictví, z čehož čtyři zasedání byla řádná a jedno z těchto zasedání bylo zaměřeno čistě na odbornou debatu o každé jednotlivosti.

Připouštím, že v průběhu ať už připomínkového řízení na úrovni vlády, nebo projednávání na půdě sněmovního zdravotního výboru či ve druhém čtení, byly předloženy pozměňující návrhy. Připouštím, že došlo k předložení rozsáhlého pozměňujícího návrhu samotného ministerstva na půdě výboru pro zdravotnictví, ale i tento návrh byl řádně výborem projednán a za přítomnosti odborné i laické veřejnosti diskutován.

Skutečnost, že tento pozměňující návrh byl v několika jednotlivostech, které byly tolik mediálně diskutovány, jako jsou třeba amalgamové plomby, ve druhém čtení nahrazen pozměňujícím návrhem třetím, nic nemění na skutečnosti, že tento návrh zákona byl touto Sněmovnou řádně projednán a řádným způsobem projednán na půdě výboru pro zdravotnictví.

Druhou skupinou mýtů je, že tento návrh obsahuje protiústavní paragrafy či protiústavní návrhy, které v budoucnu budou rozporovány. Já chci říci, že i výbor pro zdravotnictví ve své počáteční fázi shledával určité nejasnosti v oblasti definice nároku pacienta. Musím však říci, že po poměrně rozsáhlé diskusi, která probíhala nejen na půdě Poslanecké sněmovny, ale i na půdě K9, na půdě vlády, na půdě Ministerstva zdravotnictví, byly tyto věci takovým způsobem vycizelovány, že já v tuto chvíli nevidím jedinou protiústavní věc, která by mohla býti napadena rozhodnutím Ústavního soudu.

Říkám to se vší vážností, přestože já jsem byl jedním z těch, kteří upozorňovali v případě jednoho konkrétního paragrafu na toto nebezpečí, tak v tomto ohledu jsem dnes klidnější a v tomto ohledu si myslím, že můžete být klidnější i vy.

Druhou velkou skupinou mýtů jsou mýty týkající se takzvaného standardu či nadstandardu, neboli - jak my definujeme - nároku pacienta. Já teď nevím, jestli je to způsobeno více nepozorností zákonodárců jako takových, nebo neznalostí problému, nebo neschopností či nevůlí, neochotou, si jednotlivé navrhované paragrafy velmi podrobně přečíst, anebo jestli jde o cílenou politickou hru. Asi je to souhrn všeho možného, protože já se i na jednotlivých seminářích, odborných akcích, setkávám s velmi fundovanými odborníky, u kterých bych nikdy nepředpokládal, že dané věci nebudou rozumět, kteří si nedokáží dostatečně přečíst tento návrh zákona, a proto některá jeho ustanovení nechápou.

Já pokládám z této pozice za povinnost zcela jasně přečíst klíčový paragraf, který se týká definice nároku pacienta. Chci říci, že poprvé v historii České republiky bude mít český pacient přesnou a jasnou definici toho, v jakém rozsahu za pojištění, které každý z nás platíme, obdržíme zdravotní péči. Doteď všichni víme, že tato věc možná byla soudně vymahatelná, nicméně vágní ustanovení § 13, které se právě zabývá nárokem pacienta, bylo natolik nedostatečné, že všichni jsme měli péči na všechno a fakticky na nic.

Současně tento zákon nedefinuje jenom rozsah nároku péče, ale definuje nově i časovou a místní dostupnost péče. Je to pro české pacienty poprvé klíčová věc. Kolik stížností jsme slyšeli na to, jak dlouho čekají lidé na operace! Kolik stížností na to jsme řešili, jak mnoho nás tato věc trápila, a tato věc definitivně tímto návrhem bude vyřešena, protože český pacient bude mít poprvé v historii jasně stanoveno v zákoně a následně v podzákonné normě, tedy vyhlášce, jak dlouho bude čekat na konkrétní zdravotní výkon, tedy například na operaci. Tato časová lhůta bude nepřekročitelná, bude vymahatelná, a to právně, a tato jistota bude vymahatelná u vlastní zdravotní pojišťovny. A zdravotní pojišťovny budou mít jasnou povinnost pod obrovskými sankcemi tuto povinnost dodržovat.

Třetí věcí je takzvaná místní dostupnost péče. Je to opět revoluční změna, která se dostává do našeho právního řádu, tedy to, jak daleko, resp. dlouho, pojedeme za poskytnutím zdravotní péče, nebo zdravotní péče za námi. Neplatí to jenom o záchranné službě, která bude definována v samostatném zákoně, ale platí to také o tom, jak daleko máme nárok jet např. za porodem, jak daleko musí být náš praktický lékař, jak daleko musí být ambulantní specialista, a opět tato věc bude zcela taxativně vymezena v českém řádu a každý z nás bude vědět, jaké je maximum vzdálenosti, kterou bude muset za poskytnutím zdravotní péče překonat


Chci říci, že v původním znění paragrafu 13 bylo napsáno: Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zachovat nebo zlepšit jeho zdravotní stav a dále zdravotní péče uvedená v odst. 3. V odstavci 3 je uvedena zdravotní péče v souvislosti s porodem. Nové ustanovení říká toto: Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní péče poskytnutá pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud odpovídá zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být poskytnutím dosaženo, je pro pojištěnce přiměřeně bezpečná, je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a existují důkazy o její účinnosti vzhledem k účelu jejího poskytování.

 

V tomto ohledu ministerstvo bude mít možnost, nikoliv povinnost, bude-li existovat více variant, které budou splňovat to, co jsem nyní přečetl, definovat, že některé z těch variant mohou být nastaveny jako takzvané ekonomicky náročnější varianty. Z tohoto jasně vyplývá, že je zcela vyloučeno, aby byla rozdělena péče v ČR na péči pro bohaté a chudé. České zdravotnictví i nadále nebude znát chudého nebo bohatého pacienta, bude i nadále znát jenom pacienta. Základem pro rozsah péče bude stávající rozsah péče. Nebude tomu naopak.

Třetí důležitou věcí je, že každé zdravotnické zařízení, které bude mít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, bude mít jasnou povinnost nabízet vždy plný zákonný rozsah péče. Chci upozornit, že v případě typu péče, která je pouze v jedné jediné variantě, a hovoříme o jednom možném terapeutickém účinku, bude muset být, pokud by takováto péče se měla stát ekonomicky náročnější, tak by musela být vyjmenována v tomto zákoně, resp. v jeho příloze. Uvedu proto na závěr dva nebo tři jednoduché příklady.

Jestliže uvažovala tato vláda o úspoře a vyřazení amalgámových plomb ze systému úhrad, muselo by tak být bývalo učiněno v příloze tohoto zákona, protože neexistuje žádná jiná varianta k amalgámové plombě, která by byla základnější. Naopak, již dnes si připlácíme zcela legálně za plomby bílé. Tyto plomby jsou vyjmenovány v příloze tohoto zákona a na této věci se nic nemění a situace zůstává totožná.

Druhý jednoduchý příklad je sádra. Už dnes má pacient možnost získat v případě zlomeniny ruky například levnější sádru. Ta sádra je z kompozitových materiálů oproti klasické bílé sádrové. Má možnost si připlatit. To jsou dvě varianty totožné záležitosti směřující ke stejnému terapeutickému účinku, čili snaze vyléčení zlomeniny ruky.

Jako třetí příklad, který naprosto nabourává teorii a mýty zde prezentované mými předřečníky, že bude rozdělena péče pro chudé a bohaté, je porod. Všichni dobře víme, že existuje forma porodu, která se jmenuje císařský řez. Tato forma porodu se nejčastěji využívá v případě, že dítě v těle rodičky je v nějaké nestandardní poloze a hrozilo by klasickým porodem poškození plodu při porodu nebo poškození zdraví pacienta, v tomto případě rodičky. Ale dobře víme, že existuje určitá skupina žen, které se dobrovolně nadstandardně rozhodnou z důvodů ať už osobních, estetických či jiných pro porod císařským řezem, i když není tento zdravotně indikován, i v takovémto případě je možné říci: rodičky si budou moci nadále připlatit rozdíl mezi standardním porodem a porodem císařským řezem, pokud nebude existovat zdravotní indikace. Pokud zdravotní indikace bude existovat, tato věc bude plně hrazena ze systému zdravotního pojištění. Je evidentní, že tuto věc nemůžeme definovat zákonem tady ve Sněmovně. Je evidentní, že tuto věc musí definovat odborné společnosti, pojišťovny, musí ji definovat komory, musí ji definovat v dohadovacím řízení ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví.

Já jsem se na tomto příkladu pokusil nejenom vám, ale i veřejnosti polopaticky vysvětlit, že všechny obavy, které z tohoto pramení, jsou liché, stejně tak jako v minulosti, když jsme zaváděli regulační poplatky do systému českého zdravotnictví, říkal jsem, že nejde o reformu českého zdravotnictví, ale jde o první krok směrem kupředu k tomu, aby české zdravotnictví vůbec bylo schopné existovat. A já říkám, že toto je zásadní krok k budoucí reformě českého zdravotního systému, a já děkuji všem, kteří tento krok podporují. Děkuji.

PSP ČR,´21. 6. 2011