Zatímco v předrevolučním období pacient neměl prakticky právo ani na získání dostatečných informací o svém zdravotním stavu, možná si mnozí z vás pamatujete, že ani v případě onkologických onemocnění nebo některých závažných onemocnění dokonce existovaly postupy taková sdělení pacientovi vůbec nesdělovat nebo nepředkládat. Dnes se dostáváme do situace, že nejenom pacient má právo na poskytnutí dostatečných informací, ale současně se mu rozšiřují zásadním způsobem práva v jeho rozhodování.
Pacient se může a každý z nás se může během svého života - a nemusí jít o už v dané chvíli nemocného člověka - ocitnout v předpokládaných i nepředpokládaných situacích, kdy si nebude z nějakého důvodu přát poskytnutí zdravotních služeb. V této společnosti byla dlouhá léta vedena diskuse o tzv. euthanasii. Euthanasie je velmi široký pojem a málokdo z nás si uvědomuje, že i v České republice je jedna z forem euthanasie, tzv. pasivní, vyžádaná euthanasie, legální. Říká se tomu revers. Pokud jsme při vědomí, můžeme podepsat u lékaře odmítnutí poskytování zdravotních služeb. Můžeme tak učinit z osobních důvodů, můžeme tak učinit z náboženských důvodů nebo jakýchkoli jiných důvodů. Jsme-li poučeni, můžeme, přestože dostaneme poučení, že takové naše svobodné rozhodnutí může vést k ohrožení našeho zdraví či dokonce života, můžeme odmítnout zdravotní služby.
Do této chvíle však toto privilegium nebylo poskytnuto a nebylo poskytováno osobám, které z nějakého důvodu takovou žádost vyslovit nemohou. Ty důvody mohou být různé. Může jít o člověka v bezvědomí, může jít o člověka, jehož zdravotní stav neumožňuje takové rozhodnutí a člověk by měl mít podle mého názoru a jsem rád, a věřím, že podle názoru celé této Sněmovny, mít právo na to, aby vyslovil dříve vyslovené přání, že nesouhlasí s poskytnutím zdravotních služeb nebo žádá o poskytnutí zdravotních služeb za určitých konkrétních podmínek.
Chci jenom upozornit, že za žádných okolností dříve vyslovené přání tak, jak jsme ho formulovali v tomto zákoně, nelze respektovat, pokud by nabádalo k činnostem, které povedou k aktivnímu ukončení života pacienta nebo byly započaty již takové služby, jejichž ukončení by způsobilo aktivní smrt pacienta. Čili maximálně můžeme žádat nekonání.
A nyní k vysvětlení té pětileté lhůty. Samozřejmě, že do budoucna, stejně tak jako v mnoha jiných ustanoveních tento zákon bude živý. Bude se měnit tak, jak praxe bude ukazovat, ale v této chvíli zákonodárci připadalo rozumné ustanovit pětiletou lhůtu pro to, aby tento institut, který bude nový v našem právním řádu, se mohl jasně vyzkoušet. A také proto, že medicínská věda jde kupředu. Je logické, že technologie se obměňují, vyvíjí, a to, co dnes se zdá býti nemožné, za dva, tři, čtyři roky může přijít jako nová technologie, nový lék a pacienti v takovém případě mohou mít možnost přehodnotit své rozhodnutí. A buď svůj living will podepsat znovu anebo se rozhodnout, že tak neučiní.
Velmi stručně mi dovolte ještě reagovat na paní poslankyni Markovou a její otázku nebo její připomínky týkající se ošetření dětí. My umožňujeme patnácti a starším dětem, mohu-li říci, v naší společnosti už v uvozovkách dětem, aby v konkrétním případě se rodič mohl rozhodnout, ale nemusí se tak rozhodnout, mohl se rozhodnout, že opatří toto dítě příslušným dokumentem a 15letý a starší bude moci se dostavit ke svému registrujícímu lékaři, například k pediatrovi za účelem běžného ošetření. To mi přijde věc rozumná a nic na ní nevidím špatného.
Co se týče komunity a psychiatrických pacientů - pozměňující návrh, který prošel zdravotním výborem, rozšiřuje tuto možnost. Vkládáme pozměňující návrh, který dává právo pacientům, aby získal zdravotní služby v nejméně omezujícím prostředí, což zakládá možnost právě i domácího prostředí nebo komunitního ošetřování.
Tolik mé stručné připomínky týkající se spíše etických záležitostí v tomto zákoně obsažených. Děkuji.
PS Parlamentu ČR, Praha, 30.08.2011